Historie ošetřovatelství

Ošetřovatelství bylo a je ovlivňováno náboženskými, kulturními, sociálními ekonomickými a politickými faktory. Velký význam měly rovněž války, vědecké objevy a některé osobnosti, které si uvědomovaly potřebu změn a našly cesty, jak jich docílit. Tyto faktory působí ve vzájemném vztahu, proto není možné jejich vliv chápat odděleně.  

Primitivní lidé nechápali příčiny nemocí. První léčebná praxe vycházela z přesvědčení, že kouzla mohou zabránit vzniku nemocí. Lidé věřili, že je napadají zlí duchové a způsobují jejich nemoc. Snažili se proto duchy udobřit, aby opustili těla nemocných. Na zaplašení nemoci nebo její vyléčení vyvinuli šamani různé rituály. Časté bylo také uctívání předků. V terapii se používala nejčastěji rostlinná léčiva a masáže.

S rozvojem společnosti se uctívání bohů soustředilo do božích stánků – chrámů, kam přicházeli nemocní. Zde se mohli kněží modlit za jejich vyléčení, nebo jim pomáhat smířit rozhněvané bohy. Kněží tak vešli v povědomost jako kněží–lékaři. Ošetřovatelská péče v domácnostech byla poskytovaná matkami, nebo jinými členy rodiny a otroky.

Medicína starořecká-měla rozhodující vliv na rozvoj medicíny v Evropě . Její počátky spadají do 2. tisíciletí př.n.l. Z tohoto období jsou známi především Asklepios,Hipokrates aGalenos.

    Také Islám založený na oddanosti člověka bohu nabádal lidi k touze po poznání. Arabové přejali a upravili metody Hippokrata a Galena a dále rozvinuli nauku o příznacích onemocnění. Jejich díla (např.Avicenna) byla později přeložena do latiny a obohatila medicínu západní Evropy.

 Křesťanská víra v to, že služba člověku je vlastně službou bohu, vedla v prvním století n.l. Mnoho dobročinných osob k tomu, aby navštěvovaly a ošetřovaly nemocné lidi. Ve 4. století začaly vznikat první kláštery a mnoho příslušnic římských vysokých společenských vrstev se zapojilo do péče o nemocné. Po několik dalších století zakládaly církevní řády v mnoha zemích mužské i ženské kláštery, v nichž mniši a jeptišky ošetřovali tělesně i duševně nemocné. Zatímco katolická církev orientovala nové církevní řády k poskytování péče potřebným a nemocným lidem převážně v klášterech a špitálech (Svatá Anežka Česká,Svatá Zdislava), protestantská církev se zaměřovala na pomoc jedinci v rodině a komunitě.

 Války měly vždy velký vliv na rozvoj ošetřovatelství. Velké množství raněných vojáků, hromadné infekce v důsledku velmi špatných hygienických podmínek lazaretů a nedostatečných znalostí zdravotnického personálu vyvolávaly zvýšenou potřebu lékařské a ošetřovatelské péče. Vedle velkého množství padlých a raněných byly často příčinou porážky mnoha armád epidemie, které propukaly při nedodržování hygienických pravidel.

   Ve starověku se o nemocné a zraněné vojáky na bojištích starali otroci. Římané při svých taženích stavěli lazarety, náboženské války – křižácké výpravy vedly k vytvoření dobře organizovaných vojenských ošetřovatelských řádů. Ve všech velkých nemocnicích byla stále citelnější potřeba odborně vzdělaného ošetřovatelského personálu. Průkopníky systematického vzdělávání civilního ošetřujícího personálu byli ruský chirurg Nikolaj Ivanovič Pirogov a anglická ošetřovatelka Florence Nightingaleová

Červený kříž

Další významný vliv na péči o poraněné vojáky měl Henri Dunand Jeho úsilí vedlo nakonec k založení Mezinárodní organizace Červeného kříže v Ženevě roku 1864. Šlo o největší humanitární hnutí, jaké kdy svět poznal. Dnes se národní organizace Červeného kříže sjednocené pod mezinárodní organizací starají nejen o lidi postižené válkou, ale i o oběti záplav, hladomoru, zemětřesení a jiných podobných událostí.

Vývoj ošetřovatelství u nás v 19. a 20. století

Rakousko-Uhersko-v roce 1874-první ošetřovatelské školy v Praze. Její existenci značně ovlivnily velké české spisovatelky Karolína Světlá a Eliška Krásnohorská, které stály v čele ženského hnutí a byly horlivými vlastenkami a zastánkyněmi ženských práv. V této české škole se ošetřovatelky vzdělávaly pod vedením českých lékařů, zpravidla současně přednášejících na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Každý kurs trval několik měsíců. Jen menší část absolventek však skutečně předpokládala, že bude prakticky provádět ošetřovatelskou péči jako svoje zaměstnání, neboť více než polovinu studentek tvořily měšťanské dámy shromážděné kolem Ženského výrobního spolku, které ve studiu na ošetřovatelské škole především oceňovaly možnost vzdělávat se, a tak se společensky alespoň částečně vyrovnat mužům. Škola neměla dlouhého trvání a po několika letech, pravděpodobně z národnostních a finančních důvodů, zanikla. Přesto je třeba ocenit, že to byla první ošetřovatelská škola na území Rakousko-Uherska a do jisté míry ovlivnila rozvoj ošetřovatelství ve střední Evropě již tím, že poukázala na potřebu systematického vzdělávání sester pro stále náročnější ošetřovatelskou činnost.

Zanedlouho poté vznikla ošetřovatelská škola ve Vídni (1882), v českých zemích si po mnoho let každá klinika znovu zacvičovala sestry sama. V soukromých službách a v domácnostech ošetřovaly nemocné laické sestry Červeného kříže a řádové sestry.

Teprve v roce 1916 byla v Praze otevřena česká Státní dvouletá ošetřovatelská škola, která pokračovala v činnosti i po skončení první světové války v nově vzniklém Československu a stala se vzorem pro vznik řady dalších ošetřovatelských škol vznikajících na území mladé republiky. Škola měla vysokou odbornou úroveň, k jejímu vybudování byly v r. 1920 pozvány do Prahy tři zkušené americké sestry v čele s Miss Parsons, které vypracovaly koncepci teoretické i praktické výuky a postupně zacvičily pro práci sester učitelek - instruktorek praktického vyučování první absolventky této školy.

První kursy absolvovalo každoročně kolem 10 až 15 diplomovaných ošetřovatelek, a tak ještě po dlouhou dobu vedle sebe pracovaly v nemocnicích tři kategorie ošetřovatelského personálu: diplomované ošetřovatelky - absolventky ošetřovatelské školy, řádové sestry a pomocné ošetřovatelky zacvičené na nemocničním oddělení.

Sociální postavení civilních ošetřovatelek bylo velmi nízké. Zejména pomocné ošetřovatelky měly velmi malé platy, nedostatečné ubytování apod. M. Šindlerová, jedna z prvních absolventek české ošetřovatelské školy, vzpomíná: "V té době bydlely ještě neškolené ošetřovatelky přímo na pokojích nemocných. Byl jim vyhrazen jeden kout vzdálený od okna, oddělený zástěnou od lůžek nemocných. Celé generace ošetřovatelek tam prožily svůj soukromý život."

První absolventky státní ošetřovatelské školy založily již v roce 1921 Spolek absolventek ošetřovatelské školy, který se v roce 1928 přejmenoval na Spolek diplomovaných sester (dále Spolek).V činnosti Spolku se také výrazně odrazil vývoj ošetřovatelství ve světě i maximální snaha členek o poskytování kvalifikované služby nemocným a sociálně potřebným občanům. Spolek pořádal přednášky, pokračovací kursy a pomáhal zakládat další ošetřovatelské školy.Činnost spolku byla ukončena druhou světovou válkou.

Úroveň ošetřovatelské péče, její organizace i vzdělávání sester se relativně rychle zlepšovaly.Významnou roli v podpoře ošetřovatelství sehrávaly po mnohá léta (prakticky až do r. 1948) Alice Masaryková, dcera prvního čs. prezidenta T. G. Masaryka, předsedkyně Československého Červeného kříže a Hana Benešová, manželka druhého čs. prezidenta Edvarda Beneše.

České ošetřovatelství mezi válkami nebylo orientováno jen na rozvoj nemocniční služby. Již v roce 1918 byla v Praze otevřena Vyšší sociální škola, která připravovala v jednoletém studiu sociálně orientované pracovníky a později zejména diplomované sestry pro samostatnou práci v terénu. Tyto sestry zakládaly a vedly poradny pro matky a děti, zdravotní stanice s dispenzářem tuberkulózně a pohlavně nemocných. ČSČK pod vedením Alice Masarykové založil Masarykovu ligu proti tuberkulóze. V roce 1929 zavedl ČSČK organizovanou ošetřovatelskou a zdravotní službu v rodinách (OZSR), v níž sestry pracovaly zcela samostatně na základě smlouvy se zdravotními pojišťovnami.

Terénní péče sester byla zaměřena především na výchovu sociálně slabších vrstev obyvatelstva ke zdravotnímu uvědomění, rodičovství a prevenci šíření nebezpečných infekčních chorob. Poradenská péče se postupně začala specializovat. Vedly ji diplomované sestry, avšak většina pracovníků byla odborně připravována v kursech organizovaných diplomovanými sestrami ve spolupráci s příslušnými odborníky - lékaři. Samostatná terénní práce sester po roce 1948 postupně zcela zanikla a teprve v sedmdesátých letech začaly znovu v terénu jako jediná kategorie samostatně pracujících sester fungovat v návštěvní službě geriatrické sestry a sestry specializované pro sociální péči.

Pozitivní vývoj československého ošetřovatelství byl násilně přerušen druhou světovou válkou.

Válečné poměry a zvýšená potřeba sester tedy paradoxně ovlivňovaly rozvoj nemocničního ošetřovatelství.

Mnoho kvalifikovaných i nekvalifikovaných českých sester bylo během války zapojeno také do odbojového hnutí. Jejich statečná práce zachránila životy řadě partyzánů i lidí z čs. proti válečného odboje.

Již během války, ale zejména po jejím skončení, se naléhavě zvýšila potřeba kvalifikovaného ošetřovatelského personálu. Síť státních ošetřovatelských škol se rychle rozšiřovala.

V roce 1946 byla v Praze otevřena Vyšší ošetřovatelská škola,

Ošetřovatelství je nejrozmanitější ze všech zdravotnických profesí.

-péče o duševně nemocné (psychiatrie,ústavy)

-péče o tělesně a mentálně postižené (ústavy,léčebná centra)

-péče o děti (kojenecké ústavy,domovy..)

-péče o seniory (domovy důchodců,léčebny ...)

-péče o nemocné a dlouhodobě nemocné (nemocnice,LDN,Hospic)

-péče v domácím prostředí (pečovatel.služby,agentury)

Zdroj:Wikipedie,http://szs.tabor.indos.cz/..